Reference

Historie zná mnoho případů, kdy si píseň získá srdce publika a kritici jsou vybíraví. To je i případ Tosky. Po večeru 14. ledna 1900, během něhož byla poprvé uvedena v Teatro Constanzi v Římě, recenzent varšavského "Echo Muzyczne, Teatralny i Artystyczne" napsal: "Samotná opera, nemyslím si, že zůstane dlouho kompletní." Byl to jeden z mírnějších názorů kritiků na Tosku, ale diváci měli jiný názor. Tenorista musel v prvním dějství doplnit Cavaradossiho árii a Puccini byl nucen vystoupit na jevišti. Opakovalo se také Te Deum končící prvním dějstvím, árie Tosky Vissi d'arte, vissi d'amore, a z posledního dějství Cavaradossiho árie a závěrečný duet. Skladatel byl vyvolán více než desetkrát. Při dalších představeních to bylo ještě lepší a Tosca se vydala na triumfální pochod světem (...)

Tosca byla napsána v době verismu, trendu z přelomu devatenáctého a dvacátého století, který byl především díky italským skladatelům pokusem převést do hudby předpoklady směru silně přítomného v literatuře zvaného naturalismus. Proto se pro operu hledala témata ze života obyčejných lidí a dramatických konfliktů, posiloval se výraz, aby se rozbila sladkost melodie, a chtěli ukázat skutečnou realitu. Giacomo Puccini byl však příliš velkou osobností, než aby se nechal spoutat jednou škatulkou, i když Tosca je částečně veristickou operou. Zpěv v něm slouží psychologické charakteristice a brutalita je zde větší, než na jakou byl divák zvyklý.

Jacek Marczyński Mimořádně kompaktní děj nás zavede do Říma roku 1800. Právě tam – na nádvoří Andělského hradu – jsme svědky intrik, které se z lásky mění v tragédii. Režisér Michael Gieleta a výtvarník Gary McCann posouvají děj díla do 50. let dvacátého století. Přesto inscenátoři věrně prezentují historická místa Věčného města spolu s veškerým bohatstvím umění a architektury minulých staletí.